Jeden den v Zahradě aneb probíhá den?

Ráno v Zahradě má svůj tichý a laskavý začátek. Často si pustíme klasickou hudbu  milujeme Vivaldiho, rádi se zaposloucháme i do Beethovena. Zapálíme svíčku, rozsvítíme aromalampu a těšíme se, kdo dnes přijde jako první.

Děti se převléknou v šatně a přicházejí do pracovny. Někdo mává z okna, někdo posílá pusy, jiný kreslí srdce do vzduchu. Každé dítě má svůj způsob loučení – a ten respektujeme.

Do deváté hodiny mají děti prostor se rozkoukat a naladit. Volí si činnost podle sebe: někdo kreslí, někdo tvoří, jiný pracuje s pomůckami nebo si čte knížku. Záleží na konkrétním dítěti, jeho náladě i potřebě. Tento čas patří klidu, soustředění a samostatné práci.

V devět hodin se setkáváme společně v kruhu. Pozdravíme se, zazpíváme si, protáhneme tělo a povíme si, co nás ten den čeká. Ráno dělá den – a my mu dáváme pozornost.

Poté si společně chystáme svačinu. Děti se obsluhují samy, učí se samostatnosti a přirozenému řádu. A pak přichází „velká práce“ – někdy projektová, jindy individuální, někdy s pomůckami, jindy tvořivá. Vždy podle dětí, které tu zrovna jsou.

Ven chodíme každý den, objevovat, zkoumat, šťourat se. Někdy si připadáme jako malí turisté – objevujeme okolní svět, tajemná zákoutí, zahrady i cesty. Milujeme místa, kde je klid, prostor a příroda, která nás inspiruje. A takových míst je kolem nás milion.

Po návratu nás čeká oběd a po dobrém jídle odpočinek. Relaxujeme, masírujeme se, někdy meditujeme, jindy posloucháme pohádku nebo hudbu. Odpoledne patří kroužkům, další svačině a volné hře.

A pak už pomalu vyhlížíme mámu a tátu. Děti vyprávějí, co všechno dnes zažily. Den se uzavírá v klidu, s pocitem, že tu bylo dobře.

Zahrada není přestupní stanicí na cestě jinam. Je to místo, kde se děti učí být spolu.